Přihlašte se pro vkládání článků, fotogalerií a vstup do diskuse.
Log in

PEC na nás spadla II

PEC na nás spadla II. – hospitalizace na trakci a tenotomie

Když bylo Lukymu šest týdnů, tak jsme nastoupili na Bulovku na trakci kvůli té vykloubené kyčli. Byla to moje noční můra od chvíle, kdy jsem se dozvěděla, že nám potencionálně něco takového hrozí. Je to na šest týdnů a miminko je v postýlce zavěšený na takovým aparátku. K nožičkám má obvazem přivázaný molitany se šňůrkama, který se pak vedou přes kladky a zavěsí se na ně závaží zhruba odpovídající 10% váhy miminka. Cílem je rozvolnit šlachy, vazy a svaly v oblasti kyčle, aby ta pak šla nahodit. Nejdříve je 14 dní tzv. horizontální trakce, kdy má mimčo nohy natažené vodorovně a pak je tzv. vertikální trakce nebo taky „kruh“, kdy má mimčo nohy v pravém úhlu k tělíčku. Začíná se v podstatě s nohama přímo nahoru a postupně (šest pozic, každá pět dní) se nožičky oddalují až mimčo nakonec visí v takové roznožce.

II 1

Obr. 1 Horizontální trakce a sádry

II 2II 2b

Obr. 2 Vertikální trakce a sádry

Na Bulovce panuje docela přísný režim v porovnání s ostatníma nemocnicema, kdy je dovoleno miminka odvázat jen na jednu hodinu denně a pomuchlat nebo vykoupat (např. Plzeň prý dovoluje mimča sundávat na kojení, ale třeba v Ústí přilepí molitany leukoplastí a nesundavá se vůbec). Toho jsem se bála nejvíc – jak budu proboha malýho uklidňovat když bude plakat, nebo uspávat, nebo vyhánět prdíky, nebo odříhávat... nutno říct, že tohle doktoři absolutně neřeší. Oni tam jsou od toho, aby spravili kyčel a zbytek miminka natož nějaká maminka je moc nezajímá. To se nakonec ukázalo jako nejtěžší na celém pobytu. Člověk (a miminka obzvlášť) je hodně přizpůsobivý a nakonec zvládne všechno, takže jsme se naučili kojit tak, že malej ležel na zádíčkách a já se různě nahýbala a kroutila nad postýlkou, naučili jsme se, že odříhávání není nutné, naučili jsme se, že utišit se dá i jinak než chováním (upřímně, kdo zažil kolikovej záchvat, tak ví, že v tu chvíli je úplně jedno, jestli chováte nebo ne, a zpětně jsem za to vlastně ráda, protože malej krásně usíná v postýlce sám a utišit se dá i klidným hlasem, hlazením, případně přitulením a není nutné chovat). S prdíkama byl samozřejmě problém, hlavně při té horizontální trakci, kdy měl Lukys nožičky natažené a nemohl s nima vůbec hýbat. Pak na kruhu už s nima mohl alespoň trochu mávat, tak se to trošku zlepšilo, ale stejně – naprostou nezbytností byl nahřívací pytlíček a masírovat a masírovat. Zapomeňte na všechny kapičky – my vyzkoušeli všechny a jediný, který alespoň trochu zabíraly, byly Baby Calm, ale není nad masáž bříška :-)

Lukýs byl neskutečně statečnej a celý to zvládal se stoickým klidem a to měl už tak velkou pakárnu ještě zpestřenou tím, že jsme do toho sádrovali dle Ponsettiho, takže měl sádřičky a ty měl omotaný tím obvazem a visel vlastně za ně. To bylo dost hrozný ... problém byl samozřejmě v otokách, kdy zasádrovaný nožičky mají tendenci otékat samy o sobě a když za sádry ještě taháte, tak to je peklo. V důsledku toho se Lukymu udělaly nad prstíkama na nártech takový „bucláčky“, který zatím nesplaskly (už jsme přes měsíc doma po trakci a už dva týdny nemáme sádry). Taky se mu díky tomu tahu tvořily otlaky, takze jsem se děsila každýho přesádrovávání, co zase uvidím pod sádrama. Díky tomu jsem pak dobu, kdy už jsme měli „jen“ sádry, brala skoro jako prázdniny...a myslím, že Lukýs taky :-)

II 3aII 3bII 3c

                 po 5. sádrách                                                            po 6. sádrách                                                                   po 7. sádrách

Obr. 3 Pokroky

II 4II 4b

                    otlaky po 8. sádrách                                                                                                       otlaky po 9. sádrách

Obr. 4 Otlaky

K hospitalizaci prakticky – miminka se snaží dávat na pokoj zase jen s miminkama, ale ne vždy je to možné, takže klidně můžete vyfasovat dva rozjívené tříleté rošťáky a jediná možnost jak se tomu vyhnout je nekřesťansky drahý nadstandard (jednolůžkový kolem 800,-/den, dvoulůžkový kolem 400,-/den). Připočtěte si k tomu nemocniční poplatky za vás a mimčo a vyjde vám docela luxusní hotel. Vy budete mít nemocniční stravu, která není nic extra (přibalte si minimálně solničku), mimčo má nárok něco málo nafasovat (info u staniční sestry – např. nějaký pleny, kojeneckou vodu, nějaký výživy apod.). Ve všední dny je ráno kolem sedmý vizita, v úterý navíc v osm velká vizita, o víkendu bývá režim volnější. Návštěvy jsou ve všední dny od tří do půl šestý a o víkendu od jedný do půl šestý a na oddělení je wifi (heslo vám řekne po příjmu sestřička). Pro větší děti je k dispozici moc pěkná a hračkama přezásobená herna, kterou já jsem využívala ke cvičení, aby moje záda to hrbení nad postýlkou vůbec vydržela. K dispozici je také kuchyňka s rychlovarnou konvicí, mikrovlnkou a lednicí plus zvláštní lednice pro kojence. Katastrofa je sprcha – obrňte se a připravte se na to, že se budete chodit sprchovat do tý místnosti, kam chodíte normálně koupat při přesádrování mimčo.

K hospitalizaci obecně – ať už vás to čeká z jakéhokoliv důvodu, tak je to náročné. Nejhorší pro mně bylo si zvyknout (a nemyslím, že jsem to dokázala), že moje zlatíčko, který je pro mně středobodem vesmíru, je pro ostatní jen položka v seznamu a že svět se netočí kolem něj. Na maminku, případně odvážného tatínka, už nebere ohledy opravdu nikdo, takže zatímco váš poklad je položka na seznamu, tak vy jste ta poslední z posledních. Je to těžké, ale když člověk vezme v potaz neuvěřitelnou vytíženost – spíš přetíženost – doktorů a sester, tak se obávám, že to jinak nejde...což samozřejmě neznamená, že je to tak v pořádku. Sestřičky jsou téměř bez výjimky zlaté. Mezi doktory jsou v jejich přístupu k lidem velké rozdíly a setkala jsem se za těch šest týdnů s celým spektrem reakcí od trpělivého vysvětlování a návštěvy před a po operaci až po touhu měnit sádry v deset večer a dost neomalenou reakci na dotaz jak dopadla operace ve stylu „no jak by asi dopadla? Nemá sádru tak asi blbě ne?!“.

No a tímto jsem vlastně prozradila, jak jsme dopadli...no blbě. Na závěr šestitýdenního pobytu se jde na zákrok zvaný artrografie, kdy se miminku v narkóze vpíchne do kloubu kontrastní látka a zjistí se jak kloubní jamka a hlavice vypadají a v případě, že je vše ok se doktoři snaží kyčel nahodit. V případě, že se to povede, dostane mimčo na šest týdnů sádrovou spiku od pasu dolů a pak se ještě doléčuje Pavlíkovými třmínky. U nás ale kvůli zúžení kloubního pouzdra nešla kyčel nahodit, tak nám alespoň udělali tenotomii. V té době jsme za sebou měli něco přes deset sáder a nožičky ještě zdaleka nevypadaly dokonale.

Tenotomii dělají na Bulovce většinou v celkové narkóze, ale setkala jsem se tam i s maminkou, kterým jí dělali v lokálním umrtvení. Otázka je, co je pro mimčo větší zátěž...jestli krátká inhalační celková anestezie, nebo stres, kdy nožku má sice umrtvenou, ale jinak je na sále s cizíma lidma a vnímá, že se mu děje něco nepěkného. Nám jí dělali v celkové anestezii, takže 6 hodin před zákrokem se nesmí kojit (případně UM) a pokud je mimčo zvyklé, tak se mu naposledy 4 hodiny před zákrokem může dát ještě trochu čajíku. Lukýs si na jídlo ani nevzpomněl, protože jsem ho mohla odvázat a chovat...po šesti týdnech vítané zpestření :-) Nevím, jak dlouho trvá samotná tenotomie – nám dělali ještě tu artrografii a i tak byl do dvou hodin zpátky. Mimča jdou ze sálu na JIP, kde je nechají pod dozorem probudit a pak je převezou hned k maminkám na oddělení. Po narkóze se ještě nějakou dobu nesmí krmit – Lukýs nesměl dostat napít od tří ráno, v devět šel na sál, kolem jedenáctý mi ho přivezli a po dvanáctý jsem mu mohla dát trošku cucnout. Připravte se na to, že mimča pláčou. Nemyslím si, že by je něco přímo bolelo, spíš jsou trochu zblblý z narkózy, probudí se v cizím prostředí na JIPu, pak nějakou dobu řvou, přijde pro ně cizí sestřička, tak řvou ještě cestou na oddělení a až tam je konečně mamka! Taky jsou trošku lekavý, takže se pak snadno budí a pláčou z ničeho nic. První den je náročnej, ale noc už byla v pohodě a další den už nebyly po narkóze ani stopy.

Hodně mně překvapilo, že sádrama na patičkách prosakovala krev. Nejdřív jsem myslela, že to není možný, ale bylo, tak mi bylo vysvětleno, že někdy se ranka po tenotomii ani nezašívá. Docela jsem se obávala, co se bude pod sádrama dít ty tři týdny, zvlášť když bylo léto a vedra, ale bylo to úplně v pohodě. Protože Lukymu po zákroku nožičky strašně otekly, tak se sádry musely ještě vlhký prořezávat a tak byly dost poničený, takže se rozhodlo, že nám je po deseti dnech vymění za krásnější :-) Po deseti dnech jsme jeli plní obav na Bulovku. Sestřička sundala sádry a nechala na patičkách čtverečky se zaschlou krví omotané vatou, prý ať to namočíme ve vaničce, aby jsme mu to nemuseli strhávat. No ale než jsme připravili vaničku, tak Lukýs parkrát kopnul nožkama a čtverečky odletěly samy a my marně hledali nějaký strup či jizvu. Takže jsem zjistila, že miminka mají neuvěřitelnou regenerační schopnost a maminky mají neuvěřitelnou schopnost vytvářet si bubáky :-)