Přihlašte se pro vkládání článků, fotogalerií a vstup do diskuse.
Log in

Jiříček-porod a šestinedělí

             Tento blog jsem se rozhodla založit nejen proto, že už se mi všechny zápisky nevejdou do synova deníčku, ale i pro ty, kteří nejsou, stejně jako my, léčeni dle Ponsetiho. Možná to někomu pomůže a až můj syn bude velký, bude si tyto zápisky moci přečíst. On si tyto začátky díky bohu pamatovat nebude, ale my rodiče ano. Jsme již čtyřčlenná rodina z malé vesnice ve Středních Čechách. Já jsem učitelka, manžel zedník, máme tříletého syna Staníka (*27.2.2011) a nyní půlročního Jiříka (*22.10.2013).

           Moje těhotenství probíhalo bez problémů, všechny kontroly v pořádku, léto jsem prožila bez otoků a ještě v 8.měsíci jsem sekala zahradu. První syn je tabulkové, akční, šikovné dítko. Všechno dělal kdy a jak měl. Na narození bráchy se moc těšil a pořád říkal, kdy už vyleze. Často mi sahával na bříško a čekal až kopne. A to mi bylo právě divné, protože mě vůbec nekopal do žeber jako první syn. Termíny porodu minuly a nakonec jsem skončila na vyvolání. Porod byl rychlý a člověk už věděl, co má čekat. První moje bylo, aby plakal, aby nebyl přidušený, fialový,apod. Manžel ho šel vyfotit jak ho váží, ničeho si nevšiml, dítě mi přinesli k přisátí a vše v pohodě. Měřil 50 cm (nechápu jak ho změřili, když mu nešly natáhnout chodidla a vážil 3,50 kg.) Mimichodem jsem rodila v Čáslavi. Na okamžik, kdy jsem ho poprvé rozbalila nikdy nezapomenu. Málem jsem omdlela. Nějak mi to nedocházelo, proč mi nikdo nic neřekl, proč se na to nepřislo dřív, co to vlastně je? Za pár hodin jsem posbírala odvahu a doplazila jsem se na dětské oddělení, aby mi řekli více. Stroze zamumlali sádry, operace a název, který jsem se celé šestinedělí snažila zapamatovat. Další den jsem sedla na internet a okamžitě jsem si SAMA začala zjišťovat informace. Ležela jsem na nadstandardu a nikdo z personálu za mnou ani raději nepřišel. Já jsem se snažila držet, ale moje máma se složila, manželovi pořád nedocházelo, že to je opravdu běh na dlouhou trať. První na co jsem narazila byla právě stránka Achillea, která mi moc pomohla. Domů jsme odcházeli s diagnózoupes equinovarus, oboustranný, rigidní typ. Měla jsem nakontaktovanou dr. Fridrichovou i obvolanou Bulovku, ale když jsem přijela domu bylo vše jinak.

        Můj tatínek našel v nedalekém městě rodinu, která má dceru, dnes již 12 let, která se narodila s PEC na jedné nožce. Dnes krásně vyléčenou, ale po jedné operaci.Tatínek této holčičky je rehabilitační doktor a nabídl nám pomoc, ale léčili se v Motole. Proběhlo několik telefonátů a jeli jsme ani nevím jak s týdenním miminkem směr Motol. Maminka holčičky jela s námi, aby nám ukázala, kde je kartotéka a dětské ortopedické oddělení. Období, kdy jsem si měla užívat s miminkem v posteli, trénovat kojení a dávat se fyzicky a psychicky dohromady jsme strávili ježděním po doktorech. Do toho se o mě opět jako po prvním porodu pokoušela laktační psychóza. Hormony se v člověku šíleně perou, do toho ten šílený strach o dítě. Vysoké horečky se střídali se zimnicí, Jiřík plakal hlady, protože mléko ubývalo. Ještě jsem to zkusila s laktační poradkyní, ale po šestinedělí jsme skončili na umělé výživě. A to byl další kámen úrazu při cestování, na které jsem nebyla připravená. Takže termoska, ohřívačka mléka do auta to jistila. Další problém byl druhý syn, který samozřejmě začal žárlit, přestal chtít sám spát, sám jíst, u všeho šíleně vyváděl. Manžel mě opravdu podržel, zůstal s námi 14 dní doma a "vše" se srovnalo a nastolili jsme nový řád a systém. Ale  pořád to ve mně hlodalo, jestli jsme udělali správně a toho pocitu, ač jsme spokojeni, se nemůžu zbavit dodnes.

              Jako novorozeně brali Jiříka na sádrování přednostně, po první sádře se nožička neuvěřitelně narovnala, ale od začátku doktor říkal, že se jedná opravdu o vadu rigidní, tzn. hodně tuhou a pravá nožka se zdála lepší než levá (viz naše fotogalerie). Na nové sádry jsme jezdili ze začátku každý týden a mohli jsme si je sundavat doma a 1-2 dny jsme cvičili. Nejprve jsme byli v péči dr.Řeháčka. Celkem mladý doktor, na moje všetečné dotazy odpovídal, ale já jsem pořád chtěla slyšet nějakou prognózu. Že to není možné určit a nikdo nám neřekne, jak se nožičky budou vyvíjet dál, jsem pochopila až po půl roce. Sádrovna se stala naším domovem. Mohli jsme zde malého nakrmit, přebalit, omýt, namazat (používáme Indulonu deziunfekční a Bepanthen) před sádrováním. Brali jsme si tam navíc svoji vlastní váhu, abychom měli kontrolu, zda Jiřík přibývá. Naše pediatrička nám vypsala tzv.cesťák, který nám ač trochu neradi, šetří se kde se dá, potvrzují. Máme VZP, cesta po dálnici cca 1 hodina a 80 km a podle toho co nám za minule přišlo to vychází na 1 jízdu tam a zpět kolem 600,-, Takže se nedejte a zkuste to. Musím se přiznat, že tam skoro pokaždé vezeme čokoládu nebo chlebíčky, ale to je to nejmenší. I přesto, že řídím docela často, na Prahu bych si netroufla, takže manžel jezdí vždy s náma. Určitě je to lepší, když je to alespoň trochu možné. Podrží, přinese,počká,...O sádrování stojí spíše opodál. Já jsem se docela obrněla, takže jak někdo psal, žádné sádrování jsem zatím neoplala, možná i proto, že Jiřík je opravdu pohodář a většinu sádrování papal, dudal, usmíval se nebo prospal. Po sádrování jsme vždy tak hodinu čekali, jestli nožky neotýkají, ale to se ještě nikdy nestalo. Sádra zatím vždy vydržela, sundavali jsme v termínu. Prstíčky druhým koncem lžičky probíráme a vatovou tyčinkou čistíme mezi prstíky. Dobré je mít s sebou náhradní oblečení pro mimi, někdy i pro maminku :-) Sádry sahají až ke kyčlím, ale my si je doma někdy trochu zakrátíme, aby se mohl více hýbat. Nestalo se, že by mu někdy sjely dolů. Vybavili jsme se domů obvazy, páskou a vatou, protože se někdy stane, že se sádra ušpiní od stolice a nejde to vyčistit, vypadá to blbě, když jdete třeba k doktorce na kontrolu.

        Docela rychle jsme se se sádrami sžili. Museli jsme vyřadit nějaké oblečení jako capáčky, úzké džíny, botičky. Osvědčily se nám overálky na rozepínání uprostřed, s těmi co mají zapínání na bok, tak se tam ta jedna nožka dává špatně, klasická body, bavlněné kalhoty dole s ťapkami. V cestovním vajíčku jsme mu pod prdelku smotali ručník, aby se mu sádry moc nazařezávaly do stehen, na spaní pod nožičky pošlářek, koupání ve vleké vaně jedině ve dvou, jinak pouze omývání. Máme velkou korbičku u kočárku, takže to problém nebyl. Nechtěla jsem mimčo v zimě a nakonec jsem byla ráda, protože kdyby byla vedra, nevím jak by sádry snášel, protože se tam musí nožky hodně potit. Snad se jich do veder zbavíme. Vždy den před sundáním dovolíme bráchovi, že může sádry pokreslit. Šestinedělí jsme ukončili rýmou, jelikož jak sádra vždy chladne, tak si ji skoro pokaždé z Motola přivezeme. Jiná "nemoc" nás zatím nepotkala. 

 

         Smířit se s touto diagnózou úplně nelze, ale já jsem k tomu přistoupila tak, že jsou mnohem horší nemoci a věci. Hůře bych nesla nějaké mentální postižení. S každým Jiříkovým úsměvem je mi lépe. Vlastně je mi Jiřík oporou. Jsou dny, kdy mi je do pláče. Nemá cenu to v sobě potlačovat a je lepší nechat emocím volný průběh. Sousedi mají stejně starého syna, který se včera prvně postavil a já jsem si tak říkala, kdy se asi postavíme my. Věřím tomu, ač to bude určitě později než se píše v tabulkách, ale my to zvládneme. O dalších pokrocích určitě napíši. Je důležité mít komu se věřit. Ať už je to manžel nebo kamarádka. Moje máma to nese bohužel stále moc těžce, takže před ní musím dělat hrdinku, ale jinak je mi rodina velkou oporou.