Přihlašte se pro vkládání článků, fotogalerií a vstup do diskuse.
Log in

Náš příběh: Terezka

baby-footNa začátku roku 2008 jsme s přítelem rozhodli, že už je čas naplnit naše životy a založit rodinu. Měla jsem ohromnou radost, když se konečně na indikačním papírku těhotenského testu objevili dvě čárky. Tuto radostnou novinu jsem sdělila příteli a společně jsme se těšili na příchod miminka, jež se mělo narodit v červnu následujícího roku.

 

Těhotenství probíhalo bez problémů a až na celodenní nevolnosti, které ustoupili po pár týdnech, jsem si svůj „jiný“ stav užívala. Veškeré testy byly v pořádku a naše rodiny se těšili na příchod nového človíčka.

Tak jako všechny nastávající maminky jsem byla poslána ve 20tt na screeningové vyšetření, které prováděl jiný lékař než můj ošetřující gynekolog. Ten poprvé ve zprávě uvedl „podezření na varózní postavení dolních končetin“. Snažil se mě uklidnit, že je to jen podezření a že z tohoto nelze vyvodit žádné závěry. Následný týden jsem byla již na pravidelné kontrole u svého lékaře a ten toto podezření bohužel potvrdil. Tvářil se skormouceně. Vyděšeně, soucitně a zároveň se mě snažil uklidnit. Okamžitě zvedl telefon a kontaktoval Genet. Nejprve v Praze, ale vzhledem k vytíženosti genetického pracoviště se zkusil dovolat také do Liberce. Tam měl více štěstí a podařilo se, že mě objednal hned na druhý den na konzultaci s genetičkou a na vyšetření.

Byl únor 2009 a my jsme vyrazili do Liberce. Se smíšenými pocity a sevřeným žaludkem. Byla jsem velice potěšena vstřícností a přístupem libereckého Genetu. Ihned se mě ujala lékařka, která mi provedla ultrazvukové vyšetření a k mé velké lítosti diagnózu pes equinovares congenitus potvrdila. Tím to ovšem neskončilo. Doporučili mi odběr plodové vody, aby vyloučili další možné vývojové vady miminka. Jelikož jsem už byla v pokročilém stádiu gravidity a nebylo možné dalších odkladů (nehledě na to, že bych musela opět cestovat do Liberce) provedli mi amniocentézu ještě týž den. Výsledky mi sdělili až za 2 dny. Byly to jedny z nejdelších dnů a nocí v mém životě. Další vývojové vady se naštěstí nepotvrdili a my jsme čekali zdravé miminko s PEC.

 

Na internetu jsem objevila diskuzi, kterou založili maminky již s takhle nemocnými dětmi a dali mi sílu a odvahu čelit proti všemu a všem. Poskytli mi velice cenné rady. Od výběru oblečení, po velikost kočárku až po možnosti léčení a doporučení lékařů. Přidali k dobru své zážitky pozitivní i negativní s léčbou, lékaři a operacemi. Najednou se mi zdálo, že nic není tak zlé jak vypadá, a tato naše „bolístka“ se dá vyléčit a my budeme mít zdravé dítě, které běhá, tančí, sportuje apod. Celý zbytek těhotenství jsem střídavě propadala panice a naopak se chlácholila, že všechno bude dobré. A když naše miminko bude mít tak těžký začátek, o to snažší život bude mít. Vybrala jsem si na doporučení ortopeda, který až se miminko narodí, si nás vezme do péče.

 

V červnu 2009 přišel ten dlouhoočekávaný den a narodila se naše Terezka. Krásná holčička, která měla equinovary. Většina lidí nás asi litovala, někteří lékaři byli zvědaví a tak jsem ukazovala nožky a říkala si, že to bude dobré. Jsou to přeci chrupavky a ty jsou poddajné.

Když bylo Terezce 5 dní, jeli jsme do Prahy na konzultaci k lékaři a domluvit si léčbu dle Ponsetiho metody v nemocnici. Nastoupili jsme na první sádry když Terezka měla 10 dní. A já ač nevyrovnaná šestinedělka, jsem byla smířená  s tím, že budu mít dva měsíce miminko se sádrama. Bylo léto a  já doufala jsem, že nebudou horka a počasí bude držet s námi. Léto bylo opravdu velice tropické a já s Terezkou byla venku buď po ránu a nebo až v podvečer , kdy sluníčko trošku ustoupilo.

Z dvouměsíčního sádrování bylo nakonec sádrování tříměsíční. Levá nožka se urputně bránila nápravě a nechtěla se nechat zkorigovat do požadovaného postaveni. Po 11 sádrách nás nakonec poslal lékař na protnutí achilovky a já doufala, že ta vzdorující nožka povolí. Zklamání, která mě čekalo jsem brala jako ten největší podraz v životě. Ale od koho? Malovala jsem si vše moc růžově a vystřízlivění bylo o to horší. Náš lékař se snažil nožku napravit, ještě během  3 týdnů, kdy se obvykle nosí sádry v kuse. Jezdili jsme týden co týden na přesádrování. Výsledek nevalný. Nožka se neumoudřila. Tudíž operace levé nožičky (subtalárního uvolnění) na 8-9. měsících, což vychází na únor, březen 2010. Naštěstí alespoň pravá nožička si dala říct, a napravila se. Terezka nosí DB dlahy a nyní čekáme až jí vyrostou nožičky natolik, abychom mohli nastoupit na jaře na operaci.

 

Tímto bych chtěla upřímně poděkovat všem, kdo se podílejí na existenci diskuze na rodině. Jelikož kdyby se jí nikdo neúčasnil, byla by zanikla a nemohla by být oporou a pomocí dalším rodinám. A dále také zakladatelům, administrátorům a prostě všem kdo jsou autoři, tvůrci, editoři na webových stránkách Achilleus, kde jsou ucelené informace k této vadě. A samozřejmě také zakladatelům občanského sdružení Achilleus, kteří se i přesto, že mají své rodiny a starosti ještě k všemu aktivně podílejí na činnosti OS.