Přihlašte se pro vkládání článků, fotogalerií a vstup do diskuse.
Log in

Náš příběh: Filípek

1394936 17502335Nemůžou ho dohonit děti a někdy i dospělí, je neuvěřitelně mrštný, miluje zdolávání překážek, ujde osmikilometrovou túru, jel závody na odrážedlu, stál na lyžích, rád tancuje. O kom píšu? O svém synovi s PEC. 15. února 2011 to bude dva a půl roku od chvíle, co jsme se o pec dozvěděli. 15. února 2011 to bude dva a půl roku od chvíle, co se narodil….

 

Je pátek, ležím na porodním sále zlínské nemocnice, právě se nám narodil chlapec. Divím se, že mi jej nedali po narození na břicho, manžel nepřestřihával pupeční šňůru, proč je to jiné než u dcery? A hlavně, proč jej nemám u sebe? Vysílám manžela na průzkum, vrací se s fotkami syna z inkubátoru. Prý se tam jen nahřívá a za chvíli ho přinesou. Mezitím za mnou přichází dětská lékařka a krátce mluví něco o tom, že se syn narodil s vadou na pravé nožičce, ale jinak je vše v pořádku. Za nekonečnou půlhodinu mám chlapce u sebe. Na nožku zatím nemyslím.

Pobyt v porodnici probíhá standardně, sestřičky se mi zdají hodnější než před třemi lety, první večer mi synka koupou, v neděli ho poprvé koupu sama. Zatím netuším, že to bude na příští tři měsíce jeho poslední koupel. Při vizitách dětští lékaři mluví o operaci nožky a o tom, že se na nás v pondělí přijde podívat ortoped. Mám hodně starostí s kojením, a tak na nožku a to, co se bude dít dál, nemám moc čas myslet. 

V pondělí odpoledne za námi přichází z ortopedie MUDr. R. Uhlář. Synka si odváží na sesternu a během práce na mě  mluví. Slyším slova jako pes equinovarus, ponseti, clubfoot. Ještě nevím, jaké mám štěstí, že jsme v péči ortopeda, který bude mé dítě léčit Ponsetiho metodou. Dostávám do ruky list s informacemi o pec vydaný kdysi doc. Chomiakem. Téměř tomu nerozumím, jen termínům sádry, operace…. Teď teprve to na mne dolehlo, teprve teď si připouštím, že se mé dítě nenarodilo zdravé, že je to mé třídenní zlatíčko zasádrované a sádrováním to neskončí. Ta bolest a prázdnota ve mně se zdá být nekonečná. V porodnici už nemůžu vydržet a chci jediné, být doma. Kojení se moc nedaří, syn už ztratil půl kila. Chodím ho vážit po každém jídle. Ale teď, co má sádru, „zázračně“ přibral 170 g. Jedeme domů!

 

Po třech dnech jedeme s šestidenním miminkem opět do nemocnice. Doktor Uhlář bude měnit sádry přímo na ortopedickém oddělení. Jsme tam s dítětem jediní, tak nečekáme, a hned nás vedou na ošetřovnu. Ne, nečekala jsem tak hroznou pilu na sundání sádry. A její zvuk je ještě horší. Dostávám za úkol držet miminku ouška. Příště už pro něj s sebou beru i malé tamponky do uší. Manžel pomáhá přidržet nožku. Máme možnost si nožku prohlédnout a očistit. Je červená a zdá se mi napuchlá. Prý je to normální. Dostáváme tipy, jak příště zajistit, aby se synkovi sádrování více „líbilo“.  Budu připravená a budu miminko krmit přes prst odstříkaným mlékem. Ortoped je moc milý a snaží se nám odpovědět na naše otázky, kromě těch, jak na nožku sádrování zabere a jestli nás budou čekat operace. To prý ukáže samo sádrování, jak na ně bude noha reagovat. Na další přisádrování jezdíme po týdnu, někdy po deseti dnech. V říjnu nás čeká poslední sádra. Podle lékaře vypadá nožička moc hezky. Před posledním zasádrováním necháváme nožku přeměřit, kvůli zhotovení Denis-Browneových dlah. Bohužel dlažky nejsou po sundání dlažek připravené a tak máme jednu sádru navíc, než protetika dlahy dokončí. 

S dlažkami se synek sžívá rychle, ze začátku mu pomáháme, aby se naučil kopat oběma nožkama zároveň. Užíváme si koupání i zbylých minut, po které může být bez botiček. Jen vysněný kočárek quinny speedy je nám teď těsný a musím hledat vozítko s širší korbičkou. Na netu narážím na diskuzi, která se týká pes equinovarus a zjišťuju, že v tom nejsme sami. Dozvídám se tu i to, jak upravit oblečení, abychom mohli přebalovat bez sundání dlažek. Nožička stále vypadá moc hezky a tak ortoped upustil od tenotomie. Sádra na jedné nožce způsobila, že naše miminko preferuje jednu stranu a tak nám na rehabilitaci doporučí vojtovku. Ukusuje nám většinu z hodiny, která je povolená bez botiček, ale co se dá dělat. Po pěti týdnech cvičení nám rehabka doporučí s vojtovkou přestat, protože synkovi hodně posílily svaly a začíná být ve vývoji moc dopředu. Mám skoro větší radost, že už nemusíme cvičit, než když mu sundali sádru. V půl roce jedeme na kontrolu k doc. Poulovi a ten nám doporučí dlahy už jen na noční spaní. Jsme moc překvapení, nečekali jsme to, a tak dlažky ještě dáváme i na denní spaní. Naše miminko má šest měsíců, plazí se, samo se posadí. 

 

Syn se (zatím) obešel bez operačních zákroků, chodit kolem nábytku začal v 9-ti měsících, sám chodí od 11-ti měsíců. Nepozorovala jsme na něm žádné odchylky ve vývoji oproti vrstevníkům. Co půl roku docházíme na kontroly na ortopedii. Rehabilitujeme, jednou jsme byli v léčebně Košumberk. Nožka s PEC je plochá. Je to to jediné, co synovi po pec zůstane?  To netušíme, stejně jako jsme netušili, co nás čeká, když se narodil. Ve třech měsících jsme se ptali, jestli bude moct vést normální život. V půl roce jsme se ptali, jestli bude nožka správně fungovat a jestli si někdy zahraje fotbal. V roce jsme řešili, jestli bude mít jedno chodidlo kratší a jedno lýtko hubenější. A teď se ptáme, jestli bude nemocná noha k nerozeznání od té zdravé. Za to, že už můžeme řešit nevýznamné otázky, děkujeme MUDr. Rudolfu Uhlářovi ze zlínské nemocnice Tomáše Bati. Za psychickou podporu a praktické rady děkujeme maminkách v diskuzi na serveru rodina.cz.