Ahoj, jmenuji se Lukáš a je mi 30 let. Narodil jsem se s vadou Pes equinovarus na obou nohou. Není to něco, co by mě brzdilo – spíš naopak. Díky tomu jsem potkal spoustu zajímavých lidí a zažil věci, které by mě jinak možná minuly.
Dětství ve znamení operací a lázní
Po narození mě čekalo několik operací. Hodně si z té doby nepamatuji, ale vím, že jsem s mámou často jezdil do lázní v Jeseníku. Moje vada ovlivnila i mého staršího bratra, který se s ní narodil také. Pro mámu to muselo být nesmírně náročné – starat se o nás dva sama.
Jako dítě jsem slýchal hlavně „neběhej, neskákej“. Bylo těžké držet se zpátky, když jsem chtěl objevovat svět. Děti se mi někdy smály, že jsem „postižený“, ale naučil jsem se to nebrat osobně.
Dnes bych chtěl hlavně poděkovat své mámě – za všechnu péči a trpělivost, i když to pro ni nebylo lehké.
Jak mě vada neomezuje
V dospělosti jsem se naučil se svou vadou žít. Znám spoustu lidí, kteří mají podobné potíže, a přesto fungují naprosto normálně. Věřím, že omezení jsou hlavně v hlavě – když člověk chce, dokáže cokoli.
Setkal jsem se s neuvěřitelnou ženou – Barborou Kafkovou. Kvůli podobné vadě přišla o nohu, ale přesto chodí po horách a dělá úžasné věci. Byla pro mě obrovskou inspirací.
Když jsem ji viděl, řekl jsem si: „Když to dokáže ona, zvládnu to i já.“ A tak jsem se vydal na túry do hor.
„Když to dokáže ona, zvládnu to i já.“
Hory jako lék na duši
Loni jsem začal chodit Stezku Českem. Pro mě je to něco víc než jen chození – v přírodě se cítím svobodný, bez starostí. Je to moje „přírodní antidepresivum“.
A i když mě někdy nohy bolí, vždycky si řeknu, že to stálo za to.
Výzvy a hledání pomoci
Kvůli túrám mě začala bolet chodidla a nedávno jsem musel na operaci kolene. Jsem teď dva měsíce po zákroku, ale už jsem se znovu vydal ven – prostě jsem potřeboval jít.
Bohužel jsem koleno přetížil, takže teď nosím ortézu.
Hledám ortopeda, který by se na mou vadu specializoval, protože ne každý jí rozumí.
Vzpomínám si na dětství, kdy mě děda vozil sanitkou do Motola. Měl jsem tehdy velkou oporu v rodině – a to je něco, čeho si dodnes nesmírně vážím.
Závěrem
Chci říct všem, kteří řeší něco podobného: nebojte se žít naplno.
I když máte nějaké omezení, neznamená to, že musíte zůstat stát. Zkuste jít ven, projít se, nadechnout se hor – pomáhá to víc, než byste čekali.
A na závěr jedno velké „děkuji“
Baru, děkuju ti za inspiraci, za odvahu a za to, že jsi mi ukázala cestu.
