Od narození mám vrozenou vadu na obou nohách. Počáteční péče u ortopeda na malém městě byla bohužel zanedbaná, což mi později výrazně zkomplikovalo další operace i celkové fungování. Následovaly konzultace u ortopedů a v 10 měsících jsem podstoupil první operaci obou nohou. Zdálo se, že vše funguje, jak má.
V 7. třídě základní školy však musela proběhnout reoperace z důvodu padající klenby na pravé noze. Byla mi vložena skoba, která dodnes drží celý kotník. Noha sice nevypadá ideálně, ale funguje skvěle.
Od dětství jsem byl velkým fanouškem hokeje. Už kolem 6–7 let mi ale bylo jasné, že tento sport nikdy aktivně provozovat nebudu a zůstanu jen u sledování v televizi nebo návštěv stadionů. Začal jsem tedy hrát florbal, který mi přišel jako skvělá alternativa. Rodiče mi zakázali běhat, a tak jsem začínal jako brankář, který ve florbale klečí na kolenou. U této role jsem vydržel až do 13 let, kdy mě chytání přestalo bavit a rozhodl jsem se zkusit to „zakázané“ – běhání.
A ono to šlo. Začal jsem hrát v poli a běhal jsem. Bylo sice vidět, že běhám jinak než ostatní (hodně přes paty), ale nikdy jsem to neřešil. Naopak jsem i se svou vadou často trénoval víc než kluci, kteří žádný problém neměli. Takto jsem fungoval až do roku 2022, tedy do svých 31 let.
Tehdy jsem musel tuto kapitolu uzavřít. Po každém tréninku nebo zápasu přicházely neuvěřitelné bolesti nohou. Abych byl schopný jít do práce nebo normálně fungovat doma, musel jsem si opakovaně brát prášky proti bolesti, a věděl jsem, že tohle dlouhodobě nepůjde. Rozhodnutí skončit bylo velmi těžké, ale nevyhnutelné.
Mám dvě zdravé děti a věděl jsem, že pokud jim budeme vybírat nějaký kroužek, chtěl bych, aby si vyzkoušely bruslení a ideálně i hokej. Já tu možnost nikdy neměl a jim jsem ji chtěl dopřát. První problém nastal v tom, jak je naučit stát na bruslích a seznámit je s ledem. Rybníky dnes už téměř nezamrzají a na zimní stadion mě bez bruslí na led nepustili.
Jednou jsem ale v obchodě uviděl brusle, které vypadaly spíš jako lyžařská bota s nožem. Zkusil jsem si je a světe div se – noha v nich netlačila a bota byla pohodlná. Zkusil jsem se postavit na led a zjistil jsem, že to docela jde. Nejdřív jsem chodil sám, později i s dětmi (kterým to šlo samozřejmě mnohem lépe než mně).
Děti si bruslení zamilovaly a oba jsem přihlásil na hokejovou brusličku. Říkal jsem si, že bych se i já rád naučil alespoň trochu bruslit, a nejen stát na ledě. Zkusil jsem si obout klasické hokejové brusle, ale ani ty nejširší jsem na nohy nedostal. Nakonec mi jeden pán poradil konkrétní typ bruslí, které jsem obul, sice se jedná o základní model bruslí, ale je naprosto vyhovující. Tím začala nová kapitola mého života.
Dnes je to zhruba rok, co chodím s různými partami hrát hokej – někdy čtyřikrát, někdy pětkrát týdně. K tomu se snažím co nejčastěji chodit na led i s dětmi. Týdně tak klidně stojím 10–12 hodin na bruslích. A co mě těší nejvíc – nohy mě z bruslení nebolí. Nyní jsem si objednal brusle, které budou vytvořené přesně podle mých nohou, pomocí skeneru mi nohy naskenovali a brusle se již vyrábí. A ty již budou splňovat všechny potřebné nároky na množství hodin strávených na ledě.
Dá se říct, že ve 34 letech se mi splnil sen, který jsem měl odmala, i když jsem s jeho splněním už vůbec nepočítal. V současné době dokonce přemýšlím o tom, že si udělám trenérskou licenci a začnu trénovat malé děti, kterým budu pomáhat v jejich prvních krůčcích na ledě a ve světě hokeje.
