Skip to content

Achilleus je tu pro mě a já jsem tu pro něj

Pamatuji si, jako by to bylo včera, i když se psalo horké léto roku 2015.

Daniel. Láska doslova na první pohled. Že má ale náš syn zvláštně stočenou nožičku, jsme si s manželem všimli ještě při bondingu. Lékař nás uklidňoval, že se deformita časem rozcvičí. Jeho kolegyně za mnou ale po vyšetření přišla a šeptem mi vysvětlila, že musíme jít jinou cestou. Nechtěla si zadělat na problém, ale především chtěla udělat správnou věc.

A tak začala cesta, kterou rodiče malých PECkářů dobře znají – sádry, dlahy, cvičení, ale také spousta otázek, obav a strachu z neznámého.

 

Verča_B

Ještě před prvním sádrováním jsem na internetu objevila Achillea a obrátila se na FB skupinu s konkrétními dotazy. Stáňa, dobrovolníci a ostatní rodiče mi pomohli se zorientovat v léčbě a já začala přemýšlet, jak bych pomoc mohla vrátit.

Nejen z hluboké vděčnosti, ale také proto, že jsem věděla, že podobně nejistých rodičů bude mnoho. Co kdyby za mnou tehdy ta lékařka nepřišla? Jak dlouho bychom hledali správnou cestu? Získat na začátku léčby potřebné informace pro mě nebylo jednoduché. A právě proto mi dávalo smysl pomáhat dalším rodičům, aby jejich první kroky nemusely být tak složité a plné nejistoty.

Moje první větší spolupráce s Achilleem přišla ve chvíli, kdy se synova léčba ustálila. Pomohla jsem zorganizovat první větší setkání rodičů z celé republiky, které neslo pracovní název Žlutý sraz. Postupně jsem se zapojovala do menších projektů a aktivit. Dnes je moje dobrovolnická činnost spojená především s organizací setkávání PEC pacientů, jejich rodičů a přátel.

Každý sraz dostal své barevné jméno a já mám radost, že jsem mohla být součástí této pestré palety příběhů, setkání a společných zážitků.

Achilleus je tu pro mě a já jsem tu pro něj. A i když svůj pomyslný dluh vděčnosti nejspíš nikdy nesplatím, můžu ho alespoň každý den po svém proměňovat v pomoc druhým.