Jana Ďurdíková (40 let) je maminkou pětiletého Matěje. S rodinou žijí kousek za Prahou. Matěj se narodil s pravostrannou vadou nožiček zvanou Pes equinovarus. O této diagnóze se rodiče dozvěděli až po porodu. „Byl to pro nás šok,“ říká Jana, která kvůli nedostatku informací vyhledala pacientskou organizaci Achilleus. Jak probíhala léčba a jak je na tom Matěj dnes?
Přestože lékaři často odhalí Pes equinovarus neboli golfovou nohu už v těhotenství, u paní Jany to tak nebylo. Vše zjistili až po porodu, o to větší překvapení to pro ně bylo. „V době těhotenství jsem měla veškerá vyšetření v pořádku. Matěj je jinak zdravý kluk, nemá žádá další onemocnění ani omezení,“ upřesňuje Jana.
O pacientské organizaci Achilleus se Jana dozvěděla zcela náhodou ještě měsíc před porodem.
„Matěj se narodil v lednu. Pamatuji si, že někdy v prosinci jsem viděla v televizi reportáž se Stáňou Bašatovou, zakladatelkou organizace Achilleus. Hovořila o své dceři a o léčbě, kterou absolvovala. Já tehdy ještě netušila, že se nám narodí syn se stejnou diagnózou. A jen tak mimochodem jsem říkala manželovi, že tohle bych jednou chtěla dělat. Pracuji jako fyzioterapeutka a lidská noha mě vždy hodně zajímala,“ vysvětluje Jana s tím, že se vždy spíše věnoval dospělým pacientům. Díky synovi se to ale změnilo a dnes ji zajímají více děti.
Přiznává, že pro ni bylo velmi důležité mít možnost sdílet zkušenosti s ostatními rodiči, kterým se narodilo dítě se stejnou diagnózou. „Největší dík patří paní Stáně, která je taková naše máma. Člověk se jí může vyplakat na rameni, vždy pomůže, poradí, a hlavně podpoří. Za to ji z celého srdce nesmírně děkujeme,“ dodává.
A jak je na tom Matěj dnes? Vada se srovnala po pěti sádrách. Poté mu byly nasazeny dlahy a do jeho 2,5 let jsme dlahovali dle Ponseti metody (nejúčinnější a nejrozšířenější metoda používaná při léčbě Pes equinovarus). „Poté na kontrole u paní doktorky Frydrychové došlo k rozhodnutí, že díky překorigování vady vysadíme dlahy, i přes určité riziko, že se začne zkracovat Achillova šlacha a nastane recidiva. Naštěstí vše dopadlo dobře, snažila jsem se se synem doma cvičit a protahovat achilovku a vymýšlet různé cviky, které by mu na jeho vadu pomohly,“ upřesňuje.
Právě paní doktorka Frydrychová byla dalším člověkem, který rodině velmi pomohl. „Vzpomínám si, jak jsem jí volala do nemocnice a zoufalá ji prosila, zda by nás nevzala do své péče. A ona hned odpověděla, zda bychom mohli zítra přijet do Ústí. Zavěsila jsem a rozbrečela se štěstím, že syn bude v těch nejlepších rukou. Paní doktorka byla velmi milá a empatická,“ popisuje Jana.
Kromě syna má Jana ještě mladší dceru, která je úplně zdravá. „Když to srovnám s Matějem a jeho vadou nožičky, tak to s dcerou bylo samozřejmě mnohem snazší. Když má miminko sádru na noze a pak dlahy, tak některé polohy k nošení nejsou vůbec možné. Za pochodu jsem čerpala z toho, co jsem se naučila ve své praxi, a zároveň jsem vše konzultovala se svými kolegyněmi, které pracovaly s miminky,“ pokračuje ve vyprávění.
Dodává, že Matěj je i přes to všechno pohybově nadaný. Ve třech letech začal jezdit na kole, na koloběžce, běhá, skáče, leze, zkrátka jako všichni ostatní kluci. Od čtyř let také chodí na atletiku a nikdo by na něm dnes nepoznal, že se narodil s vadou nohy. Bohužel určité následky má. „Je mu pět let a začíná se mu tvořit funkční skolióza. Takže kromě nohy musíme cvičit i na záda. Ale věřím, že to společně zvládneme,“ uzavírá Jana.